Šikana
Kolik toho o okolním světě víme ze své vlastní zkušenosti? Podle staré antické filozofie se člověk rodí jako tabula rasa, nepopsaný papír a na vše si během života přijde. Ale nechají nás ostatní? Maminka své batole přece musí vyděšeně varovat před nebezpečným okolním světem, třeba že vroucí voda v hrnci pálí a cizí pejsci koušou. Malé děťátko má v sobě ještě prvotní instinkt ověřit si to samo, co když je ono třeba chytřejší než maminka. Sáhne si na hrnec na sporáku a vážně, ono to bolí. Maminka má tedy pravdu, a když neposlechneme, bude to bolet. A tímto způsobem se do našeho informačního pole, které je v útlém dětství tolik citlivé a saje informace jako houba, zapíše i spoustu hoaxů jako: „Musíš nosit vložky do bot nebo ti spadne klenba," a „Nepředváděj se tady, neupozorňuj na sebe, nedělá se to," „Tancovat tam nepůjdeme, to pro nás není." „Jóga je hloupost," „Za bouřky nestůj u okna nebo do tebe praští." Nejhorší je: „Ty nemáš hudební sluch a nejsi pohybově nadaný typ." Tohle a spoustu dalších věcí si v sobě nese člověk celý život, už si nepamatuje, kde k tomu přišel, ale má to v sobě zakódované jako všeobecnou pravdu a celý život se za bouřky bojí stát u okna a moc se u toho nehýbe, protože není pohybově nadaný a poctivě si vybírá boty s ocelovou vložkou na formování klenby, které nosí tak dlouho, až mu do nohy udeří blesk. To všechno má z dětství, protože, když neuposlechl maminku tak se zranil a potom to bolelo nebo jen maminku, kterou tolik miloval, bolelo, že ji neposlechl a byla nešťastná. Ale teď už neví, jak to bylo, jen má v sobě zakódované, že autority se mají poslouchat, jinak to bude zase bolet. Tuhle mateřskou autoritu využívají firmy a organizace, když se člověku snaží vnutit svou vůli a prodat nějaký výrobek. Kup si to nebo se stane něco strašného! Jedinec se nechá očkovat a přesto se bojí projít loukou, doma má spousty nepotřebných zdravotnických pomůcek, včetně protialergické deky a zdravotního polštáře pod hlavu, který rovná páteř. Bere léky, ani neví na co, v knihovně má Integrovanou psychologii, Junga, Dornovu metodu a návody jak se stát šťastným. V lednici umělé potravinové doplňky. Někdy je mu tak blbý, že nemá to, co mu ostatní vnucují, třeba kolagen na klouby, až z toho skutečně onemocní a začnou mu vrzat kolena. To je projev základní touhy vyhovět matce, která zase chtěla vyhovět své matce a tak to táhne do minulosti až do doby plavuní a přesliček. Nejhorší je, když si na prapůvodní mateřskou autoritu začnou hrát expanzivní lidé, částeční psychopaté a zmocní se tímto způsobem jiné lidské bytosti, kterou psychicky vrátí do jejích batolecích let a ona se najednou bojí vzepřít, aby to nebolelo. Je tak snadné i příjemné, oddat se autoritě, jež v podvědomí představuje návrat k mamince, domů, do bezpečí.
Naše klientka Leona byla vdaná za Františka, který se ji snažil ovládat. Měl tak velký strach o její zdraví, že Leona musela ve svých 35 letech, absolvovat všechna vyšetření, včetně CT mozku, mamografie atd. Franta chodil všude s ní a ještě i za ni mluvil. Měl takový notýsek, kam si úzkostlivě zapisoval vše o Leonině zdraví. „Takže minulé úterý se Leona necítila dobře, ve čtvrtek byla příliš unavená a tento týden ji dokonce bolela hlava." Zajímavé bylo, že to doktorům nepřišlo nijak zvláštní a komunikovali pouze s Františkem, jakoby Leona byla nesvéprávná. Na všech vyšetřeních se samozřejmě vždycky něco malého našlo nebo alespoň nějaká náchylnost k onemocnění a František měl důvod Leonu ještě více kontrolovat. Musela chodit spát brzo, protože ji často bolela hlava, nesměla nosit krátká trička, aby ji nenafoukalo na ledviny, protože je měla oslabené. Pro jistotu také měla různá očkování. Proti chřipce a klíšťatům byl standart. Rozešli se, když jedno léto nějak vynechali očkování proti klíšťatům, na výletě se pohádali a Leona na just vběhla na louku a lehla si do trávy. Františkovi ruply nervy, že se mu vzepřela a už se z toho nedostal.
Pomluva je vlastně poslední zbraní lidí, kteří nemají co nabídnout a nemají koho ovládat. Rodiče mohou ovládat své děti, manžel manželku a partnerka partnera, šéf své zaměstnance, majitelka bytu své podnájemníky a krásná žena muže, kteří po ní touží. Pokud člověk ale na nikoho nemůže, vymýšlí poslední zoufalou zbraň, pomluvu. Tou na sebe vždy upozorní, hlavně pomlouvaného, který se trápí, naštve se nebo si zoufá, často se snaží bránit, každopádně si toho psychopata všimne. A psychouš tleská ručičkama a směje se do hrstiček. Všichni lidé milují pomluvu, která se netýká jich samotných, pomlouvač je oblíbeným středem společnosti, často vystupuje jako lev salónů. Ale i na správné pomlouvání a ovládání musí být povaha a dobrá taktika, jinak se pomluva může dost ošklivě vymstít. Zaměstnanec pomluví šéfa, a ten se o tom dozví. Logické vyústění je vyhazov zaměstnance.
Po akci na Lávce jsme se s kolegyní hosteskou na záchodech upravovaly u zrcadla a stěžovaly si, že nevíme, proč jsme musely uklízet stoly, že jsme modelky ne služky ani servírky. Vtom ze záchodu vyšla nějaká paní a naštvaně se na nás dívala. A druhý den se na nás naštvaně dívala i majitelka modelingové agentury a že nás dvě tedy na přehlídku do klubu Mishmash nechce. Ukázalo se, že ta paní na záchodě byla její nejlepší kamarádka. Bylo to pro mě tehdy velké poučení. Nevěřit nikomu, kdo vychází z dámského WC a tváří se naštvaně, nemusí to být jenom zaražené větry.
Základem správné pomluvy je autorita, buď skutečná, nebo, jak jsem již napsala, taková, která připomíná mateřskou autoritu. Musíme si být stoprocentně jistí, že to co říkáme, je pravda, jedno jaká je to blbost. Podle esoteriky, prý když je někdo skutečně a skálopevně přesvědčen, že je neviditelný, tak ho ostatní skutečně přehlédnou. Ne, že by se změnilo skupenství jeho těla, ale jeho vědomí ovlivní vědomí ostatních lidí a oni mu vyjdou vstříc a skutečně ho nevidí. Důležitá je sebejistota a také intonace hlasu, důrazná, až rozkazovačná, někdy miloučká, ale přesto nadřazená, postoj nesmlouvavý, když mě neposlechneš, nebudu tě mít ráda. Když ano, zahrnu tě velkou mateřskou láskou. Člověk obdivuje na jiných lidech sílu a pomlouvači ji ze sebe vyzařují, i když jsou to jen mimikry. Normálně jsme vychovaní ke slušnému jednání, nemáme na sebe upozorňovat, nikoho neurážet. A poslouchat autority. A pak najednou člověk vykazující znaky autority začne s naprostým přesvědčením urážet jiného člověka. Teď jsme zmateni. Autorita je naprosto sebejistá, když toho člověka uráží. Ani jednou nezapochybuje, určitě to bude pravda. Normální lidé se urážet nesmí, ale tento si to zaslouží. Nepotřebujeme ani další důkazy. Prostě udělal něco špatného, jako Kramný nebo Kájínek. Lidové soudy byly vždy nejkrutější, agresivita člověka se v davu násobí, hlavně už to není on sám, je to dav, který nemá osobní zodpovědnost. A informace jsou od onoho sebejistého vůdce přece.
Když lvice v přírodě loví antilopu, vybere si nejslabší kus. Pokud vybere špatně, může to pro ni znamenat vyražené zuby a týdny dlouhé hladovění a ohrožení života mláďat. I lidé se vrhají na toho nejslabšího, na kterého si mohou dovolit. Samozřejmě, čím je kořist lepší, tím lépe. Pokud něco znamená na společenském žebříčku nebo je hezká a mladá, tak jde šikana od ruky. Ta radost, když šikana vyjde a napadený člověk nás poslechne, přestane se prezentovat, budovat svoji kariéru, začne mít psychické problémy, bude chodit radši zahalený a bude se stydět. Jenže někdy se také můžeme splést a oběť může být agresivnější, než útočník. Nezapomeňte, že některá zvířata jen předstírají slabost, aby vlákala napáleného útočníka do smrtonosné pasti.
Je zajímavé zvážit, jak reagovat na šikanu a pomluvy. Slabá antilopa často zpomalí, aby ji mohl predátor snadno dohnat, nechá si vnutit jeho vůli. Takto lidé očekávají, že se bude chovat oběť šikany a pomluvy. Nechá si to vnutit, nebude se bránit, bude se za to, co se o ní roznáší, stydět a tím se pomluva stává pravdou. Magie pracuje s tvůrčími slovy a pokud o někom rozneseme, že je to vrah nebo zloděj, těžko se této nálepky zbaví. I kdyby ho nejvrchnější soud omilostnil, tak "Na každém šprochu, pravdy trochu." Slovo se stává pravdou. A pokud se oběť urputně brání, agresor je často překvapený, co si to dovoluje. Skutečně nevidí, že mu vlastně nastavuje zrcadlo. Z nějakého důvodu si myslí, že on může, oběť nemá právo. Není to to samé, protože když útočí, cítí libé pocity, když se oběť brání, ma velmi špatné pocity. Vysvětlila jsem, proč i lidé, kterých se to netýká, obdivují agresivního tvůrce pomluvy. I ti jsou překvapeni srdnatým odporem oběti a snaží se ji vmanipulovat do nemocné antilopy. "Měl by ses nad to povznést." "Ignorovala bych to." "Fakt není pravda co o tobě říká?" "Tím, že teď o něm mluvíš taky špatně, jsi potvrdil, co on o tobě říkal." "Určitě jsi napáchal mnoho zla a ještě si dovoluješ o tom mluvit?" Jak se tedy účinně bránit proti pomluvě a šikaně, když na ni okolí slyší, rozeberu v příštím článku. A zkusím dát pár praktických rad, i když je to vždy podle typu agresora, případ od případu jiné.
Monica Star
