Victim Blaming – Špinění oběti
Monica Star
V patnácti letech, jednoho krásného slunečného červnového dne vystupuji z metra na Vyšehradě. Jsem strašně šťastná, že je krásné horko a tak jen v ultra minisukýnce a tílečku kráčím ke schodům, které vedou dolů pod Nuselák, kde pracuje na brigádě můj o pár let starší kamarád, který mě pozval na oběd do čínské restaurace.
Prostě super den a skoro si poskakuju. Najednou za sebou ucítím něco divného, něčí upřený pohled, ale nečekaně hodně blízko. Je to jako černá šmouha na mém sluncem prozářeném světě. Zastavím se a otočím. Mladý muž, co šel za mnou, také prudce zastaví, za pár vteřin mu dojde, že by na mě neměl tak upřeně koukat a podívá se na hodinky a pak, jakoby přemýšlel, kouká někam do nebe.
Nejspíše je retardovaný či mentálně zaostalý, přesnou definici jeho duševní poruchy neznám a rozhodně to ani nechci zjišťovat a tak se vracím zpět k metru. Předpokládám, že půjde pryč.
Děkuju bohu, že jsem nevstoupila na ty strašidelné schody vedoucí pod ještě strašidelnější most. On se však vrací také a evidentně si myslí, že je nenápadný. Když vejde do metra, schová se za sloup.
Ach jo, snad odjede, přece už je mu jasné, že o něm vím. Sedím na kamenné lavičce před metrem a oba dva evidentně čekáme na krok toho druhého. Přijede souprava a zase odjede. Říkám si, nastoupil a jel do háje? Tedy doslova na Háje?
Po chvíli však vykoukne zpoza sloupu a civí na mě. Hned se zase schová, zřejmě čeká, kdy opět půjdu po schodech dolů. Ale strach mi přidal na trpělivosti. Znovu vykoukne a po chvíli znovu. Je taky trpělivý.
Zavolám kamarádovi a vysvětluju mu, proč mám zpoždění a ještě budu mít, protože dolů prostě nepůjdu. On se to snaží zlehčit a radí mi, ať počkám, až půjde skupinka lidí dolů a přidám se k nim. Říkám mu, že ne, že se strašně bojím, ať pro mě přijde. Sama prostě nepůjdu.
Kámoš otráveně přitaká, ale hysterie v mém hlase mu nedává moc široký výběr.
Po chvíli vybíhá schody vzhůru a když mě uvidí a přejede pohledem od hlavy k patě, pronese částečně chápavě (pro toho predátora) a částečně jízlivě: "Hmmm..."
Jako že, hmm, co se divíš? Když máš minisukni a tílko, tak je jasné, že tě muži pronásledují jako lovnou zvěř. Nehádala jsem se s ním, spíš jsem se fakt cítila, jako bych si za to mohla sama.
Ale čím? Tím, že tohle myšlení přetrvává ve společnosti jako ohavný rudiment ze středověku?
"Víš, co si myslíme o holkách, co nosí minisukně?" promlouval mi do duše jiný kamarád, "že jsou lehké a hned by šly s každým do postele. Takovou přítelkyni bych nechtěl. Mám rád na holkách dlouhé sukně, je tam to tajemství, fantazie pracuje."
Asi to myslel dobře, i když je fakt, že jsem mu nikdy nedala, i když chtěl a zkoušel to dost vytrvale.
Pokud si tedy ten úchylný pronásledovatel myslel, že když mám minisukni, tak bych šla s každým do postele, proč mě normálně slušně neoslovil a nepozval na oběd? Proč se na mě jen lepil jak slizoun nejapný?
Já sama jsem žádného chlapa do postele nehledala, byla jsem panna a kdyby mě třeba oslovil fakt pěkný kluk, hlavně tak nějak, abych se ho nebála, tak bych mu číslo na mobil dala a někdy s ním někam zašla, ale fakt jsem na seznámení primárně nemyslela a na sex už vůbec ne a ten divný muž mě vyloženě děsil. Chtěla jsem, aby zmizel a cítila jsem jen strach, úzkost a následně vztek.
Je zvláštní, že se holka, žena musí takhle obhajovat. Že sex opravdu nehledala a nechtěla, pokud ji někdo pronásledoval. Proč to neplatí i pro oběť, kterou někdo do krve zbil bez sexuálního motivu, obzvláště, pokud je to muž? Proč se nemusí obhajovat, že si opravdu nepřál být zmlácený a s přeraženým nosem? Že po tom skutečně netoužil? A že si ani nepřál, aby mu někdo čórnul deset litrů? Jak můžeme vědět, že netoužil po výprasku, když šel sám v noci, jen v kraťasech a v tílku a doslova se nabízel ke zmlácení a okradení?
Na sociálních sítích probíhá lov na ženy naprosto otevřeně. Malé procento mužů si něco dovolí ve skutečnosti, ale na sociálních sítích se nebojí odvázat. Na fb na Letenské partě se jedna slečna svěřila s tím, že ji v tramvaji muž svlékal očima, takže ho preventivně seřvala, aby to nedošlo dál a protože to bylo na Letné, chce varovat místní dívky.
Myslím, že to byla přehnaná reakce a nijak to neschvaluji, nevím, jak moc chlípný pohled by musel dotyčný mít, aby takto reagovala, ale naštval mě tam jeden komentář od kluka, že nechápe, proč jí vadí chlípné pohledy, že nemá důvod se tomu bránit, když na instagramu vystavuje zadek. Další ji obviňovali, že musela být hodně vyzývavě oblečená, když ji svlékal očima a pak není důvod, proč se tomu bránit.
Divné myšlení, divná logika. Hezky na to odpověděla jedna známější malířka, že v tomto případě se nic nestalo, ale kdyby ji dotyčný skutečně otravoval, verbálně či fyzicky, tak na to by už neměl právo. I kdyby to byla prostitutka, co lehce přiopilá jede z klubu domů a jela by pozdě v noci a následně by šla sama přes park a tanga jí koukala z džín, nikdo nemá právo ji jakkoliv obtěžovat.
Argument s vyšpuleným zadkem na instagramu je úplně mimo mísu, s tím se nedá dokázat vůbec nic.
Dále pokračovala, proč se tato logika nepoužívá při krádežích? Měla jste drahou kabelku, tak co se divíte? Provokovala jste zloděje. A na instagramu máte fotku ve Ferrari, tak se nedivte, že vás okradli, vyloženě jste si o to řekla.
Proč se tato logika objevuje pouze u sexuálních zločinů a myslím, že hlavně u ženského pohlaví? Když muži tmavé pleti sexuálně napadali na Silvestra ženy, protože prý měly roztrhané džíny a voněly, tak je evropští muži odsuzovali jako barbary ze středověku.
Podle myšlení některých exemplářů jsme se ale posunuli z toho středověku jen o pár desetiletí.
Barbaři mohli evropské ženy osahávat, protože jim ženy voněly a měly uplé džíny, ale pokud by z těch džín koukaly rudé tangáče a nedejbože by měly ještě velké výstřihy, tak to už by případné sexuální obtěžování schválilo i velké procento českých mužů?
