Semestr - Monica Star
Viděli jste na Streamu nový seriál Semestr? Fakt hodně zajímavý, ani ne tak dějem, jako formou zpracování. Postavy spolu komunikují pouze prostřednictvím virtuální reality (SPOILER: Až na poslední díl). Sledujeme jako Big Brother pracovní plochy Amálie a Damiána, páru, který spolu chodí dva roky, ale Damián odjel na půl roku na Erasmus do Berlína. Nyní jsou odkázáni pouze na virtuální komunikaci a i tak se stačí pohádat, usmiřovat, podvádět se, svěřovat se, zamlčovat věci i je řešit. Mě ale spíš než tato love story a čekání, jestli pár odloučení ustojí nebo ne, zaujalo to, co je českým seriálům vlastní, že se v tom skutečně poznávám, a každý z vás, pokud jste na vejšce nebo několik let po vejšce, v tom poznáte sebe a svoji generaci. Řeší se tam nejaktuálnější věci, Amálie a její nejlepší kamarád Šimon jsou hipsteři z Letný, kdežto Damián je bohatej týpek, co chodí kalit do Duplexu. Volají si spolu na skypu, řeší vše, co se přes den stalo a zároveň u toho stihnou miliony jiných věcí, píšou kamarádovi zprávu na facebooku, že přijdou na vánoční večírek a ještě si do toho stihnou pouštět srandovní gify a sjíždět hlavní zeď fb. Když se o něčem nebo o někom ten druhý zmíní a ten první výraz nezná, hned ho vygooglí a během toho zkontroluje svůj snapchat.. Prostě přesný. A co to vypovídá? Že i muž se ve virtuální realitě dokáže soustředit na miliony věcí najednou, ale vlastně na nic pořádně. Když už Amálie nechce Damiána poslouchat, vypne na videochatu zvuk a místo toho si pustí jiné video, které jí poslala kamarádka bloggerka. Ale jen ho přeskakuje a neposlouchá celé. Vše nás zajímá povrchně, protože na hlavní zdi je funny video s pandou a navíc jí pípla zpráva a musí se podívat, od koho je. Na sociálních sítích je zcela jasně zaznamenáno kolektivní vědomí lidí, všichni se koukáme na to samé a sdílíme ty samé věci. Když jsem jela tramvají, viděla jsem na fb obrázek, kde bylo napsáno: Když ti dojde, že ta paní nesedí v křesle.. a já si řekla fuj, protože paní byla staršně tlustá, takže domnělé křeslo byly prostě její špeky. Běžím po jezdících schodech do metra a míjím kluka, který si prohlíží ten samý obrázek. Každý chce být součástí velkého kolektivního vědomí, napojený na ostatní a na živé dění. Dříve se mladí lidé srocovali na zastávkách, kouřili, kecali, nasávali energii života a cestování, nyní stačí zapnout facebook. Potom se logicky stává, že v baru nebo kavárně sedí mladí lidé, kteří čučí do mobilů a nebaví se mezi sebou a pak vedle u stolu je osamocený muž, který nemá ani tablet, ani mobil, jenom tak sedí a pije kafe. Jasnej psychopat.
Internetová komunikace samozřejmě lidi sbližuje a dává nové možnosti, můžete udržovat vřelé kamarádství s holkou z Bali nebo s klukem z Belgie, a také otevírá obzory, v minutě víte, co se děje na Aljašce nebo v Maroku, ale negativum je v tom, že vše bereme povrchně, nemáme čas ani chuť se něčemu věnovat do hloubky a i když bychom se snažili, pořád nás u toho něco rozptyluje. Jednak zprávy od přátel, ale už ta touha vědět, co je nového. Nemůžu si říct, nejdříve si přečtu dvě stě let starou knihu a za týden se podívám na internet, protože to, co se děje teď, bude za týden staré. Potřeba aktualizace a novinek je primární, proto často několik let staré články kolují po sociálních sítích jako žhavá novinka. Jak nám říkala šéfredaktorka, když jsem při škole byla na praxi v České televizi: „Budoucí redaktor musí mít každý den přehled o všeobecném dění, já vám řeknu podkres Trump a vy přesně víte, co se stalo a co po vás chci, nemusím nic vysvětlovat.“ A tak mezi námi kolovaly zkazky, že před xy lety se jednou řeklo podkres Vlk a helfr našel záběry z přesunu smečky vlků, vlci útočí, vlci žijí v páru, akorát že hostem byl kardinál Vlk.
Jenže on ten všeobecný přehled se netýká jen člověka s povoláním redaktor, protože každý je díky sociálním sítím svůj vlastní redaktor, každý má svůj jasný a jedinečný názor na politickou i ekonomickou situaci a neváhá se o tom podělit s ostatními. A většina lidí má k tomu svůj blog či vlog. Tímto se smazává rozdíl mezi člověkem studovaným a oficiálně pracujícím v médiích a prodavačem za kasou v Lidlu. Krásně to tam ukazují Amáliiny pochyby, co dál se svým životem, když má vystudovanou „nějakou humanitní kravinu,“ stejně jako já a většina vysokoškoláků. Kritiky a recenze na hudbu, knihy, filmy píše už skoro každý, není divu, že upadají jména slavných filmových kritiků, jako v seriálu zmiňovaný Kamil Fila, můj profesor z vejšky. A to je osud většiny vysokoškoláků s humanitním oborem, znají mnoho odborných pojmů jako třeba diegetický či nediegetický zvuk, ale více lajků sklidí článek, kterak si bloggerka koupila růžovou rtěnku a ještě o tom referovala s hrubkami. A je to směšný, protože přes svou inteligenci a úspěšně absolvované škole si vlastně člověk musí přiznat, že prakticky neumí vůbec nic a není ničím tolik výjimečný. Ano, tyhle existenční pochyby mladých lidí, co budou dělat s titulem a svými odbornými znalostmi, kde se uplatnit, aby neskončili jak servírka za barem, to dobře znám.
Čili se dá říct, že internet smazává rozdíly mezi lidmi, může zde přispívat i člověk bez kontaktů, peněz, znalostí a bez valného vzhledu, každý má šanci být úspěšný, nasbírat stovky followerů a rozhodně lajky nedostane ten nejlepší. Jenže, jak jsem podotkla výše, lajky jsou sice současným hodnocením kvality, ale jsou absolutně povrchní. V seriálu je krásně vidět, jak Amálie jen prokliká videjko své kamarádky blogerky a napíše jí, že je krásný ať to dá veřejně, i když ho celé nezkoukne a navíc si sama pro sebe řekne, že je děsný.
Hodně zajímavá myšlenka, jak jsem už napsala, že se na nic nemůžeme soustředit, už jen proto, aby nám něco na netu neuteklo. Mnoho slavných nyní uvádí vysokou školu života a honosí se tím, že v životě nepřečetli ani jednu knížku, ve škole ti stačí stáhnout si na netu něčí výpisky a shrnutí díla.
A dokonce se nemůžeme soustředit ani na prožívání vlastní reality, na přátele, se kterými jsme doopravdy. Mnoho lidí komunikaci přes sociální sítě nadřazuje nad tu běžnou mezilidskou. A tak někde sedíš s někým v kavárně a tu pípne messenger: „Ahoj, jak se máš, musím s tebou rozebrat něco velmi důležitého.“ U nových smartphonů je velké množství komunikačních aplikací (samozřejmě i u noťasů a netbooků, jenže ty nemáme stále sebou jako kontrolní štěnici). Většina lidí má aplikace stále zapnuté, aby byli na příjmu, protože místo volání a smsek se běžně písne či zavolá na viber, skype, pushme či whatsapp. A navíc pořád dokola všechny vypínat je otrava. Telefon taky neustále nevypínáte. Jenže tyto aplikace mají mezi sebou synchronizované kontakty, takže pokud jste na wiifi nebo máte volná data, tak jste neustále pro všechny online. Pokud ihned nereagujete na zprávu, nastává u člověka třímajícího v ruce mobil na druhé straně velké zděšení, jak to, že neodepisujete, vždyť jste přece online. A většinou ani nechce řešit nic důležitého, jen si třeba pokecat, ale pokud neodepisujete, tak je to tedy pěkně neslušný! Ignorujete ho, protože zcela jasně u toho telefonu sedíte a hledíte na něj a pípla vám zpráva od něj. Je to něco, jako kdybyste neodpověděli na pozdrav. Při normální zprávě nebo emailu, pokud u emailu nemáte nastavené potvrdit přečtení, nemáte představu, kdy ten člověk vaši zprávu četl, třeba zapomněl mobil nebo něco dělá, ale zelená kulička u jména kontaktu prostě znamená, že ten člověk je online, zírá do mobilu a ignoruje vás. No drzost. Tohle si lidé myslí, a proto urgují svoji zprávu na další možné dostupné komunikační aplikace. Co se děje, že ten člověk hned neodpoví, jak se má? Ano, svět se přesouvá pomalu za monitory víc než do běžného života a když dva dny nepřidáš fotku nebo status, tak jako bys nebyl či nebyla. Slehla se po tobě zem. Dříve si lidé mysleli, jak přes sociální sítě udělají kariéru, když je sledují stovky lidí a mají víc lajků než ostatní. Ale teď už je to spíš otázka holé existence či neexistence. Paralelní virtuální svět vítězí, lidé řeší víc na facebooku než v hospodě a pak, že žijeme v materiálním světě. Ano, myšlenka a informace je teď ta největší směnná hodnota.
