Články

Vánoce – Monica Star

Odmalička miluju Vánoce, vánoční atmosféru, světýlka, naději, očekávání. Pro mě naprosto kouzelný čas. Samozřejmě se najde mnoho reptalů a rejpalů, kteří nám chtějí Vánoce znepříjemnit a tvrdí, že Vánoce jsou komerční a hloupé.
Bavit se na povel nejde asi nikomu. Moje sestřenka má bohémsky-uměleckou, silně melancholickou povahu, je to ten nejdepresivnější Račí aspekt, jaký jsem kdy viděla. V pubertě striktně nedávala ani krásné letní počasí a sluníčko: „Všichni jsou tak šťastní a smějí se… jako by to byla nutnost být šťastná, cítím se nepatřičně a divně, potřebuji déšť a bouřku.“ Někdo může něco podobného prožívat na Vánoce, tím ale není řečeno, jestli je musí nebo nemusí slavit. Holka, se kterou tancuju v taneční skupině Three Flowers, neslaví Vánoce vůbec, jakoby ani nebyly, protože na Vánoce zjistili tatínkovi špatnou diagnózu a od té doby Vánoce ignorují.
Je každého osobní věc, jak něco prožívá. Vánoce nejsou komunistický první máj, aby se muselo povinně chodit mávat do průchodu (poznámka a oprava textu – správně má být místo „do průchodu“, „do průvodu“, protože většinou jsme museli mávat v průvodech, do průchodu chodil mávat jen málokdo. Raven). Takže, buď si to chci vychutnat, štěstí, tradici, vzpomínky, radost nebo „slavím Vánoce“ pro své blízké, pro děti a pro jejich radost, která mi bude odměnou, anebo Vánoce nebudu řešit vůbec, stačí prostě být s někým koho mám ráda, udělat si čas a projít se vánoční Prahou, má nádhernou atmosféru, něco hezkého si upéct a vánoční nálada se určitě dostaví. Vánoce se prostě nedají přehlížet, stejně jako se nedá přehlížet počasí, zřejmě i proto, že Vánoce jsou součástí počasí a naopak a počasí se musí respektovat, už jen proto, že počasí, život a možnost přežití spolu souvisí, což si zřejmě ti, kteří na Vánoce brblají, ani neuvědomují. A že jsou to svátky konzumu? To je na každém, jak to pojme, obchodníci se snaží vytřískat peníze ze všeho, když nám volají na mobil, že mají novou sadu hrnců, tak je pošleme do háje, není tedy důvod, proč ty samé hrnce kupovat třeba k Valentýnu, Halloweenu nebo na Vánoce. Pokud ten důvod někdo vidí právě ve Vánocích, je to jeho problém. Do světa konzumu ale budeme muset jít už jen kvůli dětem. Po Vánocích se ve třídě porovnávají, kdo má lepší smartphone a značkovější hadry a pokud by děcko vystavilo ve třídě na odiv tradiční naleštěné jablíčko, hrst oříšků a zelený bačkory, mělo by z toho asi doživotní stres, projevující se nenávistí k Vánocům.
Pro dospělé můžeme dárky klidně vyrobit nebo si darovat krásný večer v klidu pospolu, zimní procházku nebo pohlazení, stromeček můžeme ozdobit i venku, když nechceme kupovat řezaný, nebo stačí jen symbolické chvojí a místo kapra má hodně lidí vepřové nebo kuřecí, protože kuře nebo prasátko se jí, kdežto kaprů je nám líto.
Můžeme také slavit zimní slunovrat jako pohané nebo pojmout Vánoce jako římské Sarturnálie, které se slavily divokými sexuálními orgiemi v ulicích města i v přírodě. Tento prastarý svátek se slavil v nejmagičtějším období, na konci roku, ve chvíli, kdy se Čas přehoupne přes zimní slunovrat a najednou máme za sebou nejdelší noc v roce. Pohané měli chápání jednodušší nebo eufemisticky řečeno, přímočaré, v temnotě viděli smrt, ve světle život. Nejstarší pohané se modlili za návrat světla, slunce, dne, života, aby znovu započal vegetační cyklus. Kdyby noc pokračovala a dne by stále ubývalo, znamenalo by to pro všechny smrt, s čímž celkem logicky nesouhlasili. Později už to byla hlavně oslava příchodu a znovuzrození slunečního Boha, který byl spojován se světlem, ať už to byl Amon Re, Amen Re, Hellios, Dyonýsos či Ježíš Kristus. Jinové, ženské principy jako Noc nebo Smrt byly vždy velmi tajemné, v zimě se sedělo při svíčkách a rokovalo, proto jsou vánoční rituály spojeny nejenom s koledami, ale i s věštbami, nejčastěji se lidé ptali, co je čeká v novém roce, najdou-li milého, vdají-li se nebo ožení, budou-li celý rok zdraví a hlavně jestli se za rok opět všichni shledají. Rituály měly podpořit štěstí a nezadaným přivolání vhodného partnera v novém roce, šupinka z kapra přitahovala penízky a - tradice stromků začala v době, kdy se ještě chodilo do lesa na dřevo a každý si mohl nasbírat co unesl, aniž by dostal pokutu, přičemž to bývalo to jediné, co lidé měli. Proto si nazdobili stromeček a po Vánocích na Tři krále ho spálili v kamnech. Je zajímavé, že první stromečci nebo stromečkové se zavěšovali ze stropu hlavou nebo špičkou dolů, byli to takoví tarotoví Viselci. Také bylo zvykem nazdobit venku nějaký stromek, pro kolemjdoucí, obdarovávali se žebráci a u stolu byla ponechána jedna volná židle a prostřen talířek a příbor pro nečekaného hosta, který nemá peníze a je sám. V tomto zvyku možno spatřovat pokračování saturnských oslav plynoucího času, započatých o Samainu (Dušičkách). Saturn – Saturnálie – oslavy času, všechno se motá kolem zrození, života, stárnutí, umírání, odchodu na onen svět a možného občasného návratu. Nečekaný pocestný, který se stavil na štědrovečerní večeři mohla být duše dávno zemřelého předka, který se na chvíli stavil, když šel kolem. Takže opět spojení Vánoce – Čas – Život – Smrt – Regenerace – Znovuzrození – Velká Transformace – Transmutace – Velké Dílo – Cyklický Čas a už jsme opět v oblasti esoteriky, magie, alchymie, astrologie
Vánoce nikdy nebyly svátky konzumu, ale Štědrosti. Udělali jsme hezké gesto pro ostatní, ale po večeři host zas musel jít dál, neusadil se u nás natrvalo, jak se nám dnes často vnucuje, že hosté jsou vlastně noví členové rodiny.
Nezapomínalo se ani na zvířátka, domácím zvířátkům se dávalo lepší papání, aby s námi hodovaly. Srnkám v lese se dávala lízat sůl a ještě se k tomu přihodilo něco dobrého, krmili se ptáčci, sýkorky lojem, sádlem a myslivci také často nazdobily v lese stromeček jablíčky a ovocem, třeba i klobáskou, masíčkem pro lišky. Dodnes kupujeme pejskovi a kočičce dárečky, ale více ve městech než na vesnici, je to naopak, než by člověk čekal. Ne všechny vánoční příhody jsou tak šťastné a veselé. Na Vánoce bývám u babičky a dědy na vesnici, šla jsem jednou vynést koš do popelnice, ale když jsem otevřela víko, dostala jsem strašlivý šok. Popelnice byla skoro plná, ale to nebyl ten šok, ale na vrchu odpadků ležel králíček, nemocný, umírající, ale ještě živý. Někdo ho předčasně vyhodil, zřejmě aby ve své králikárně zabránil šíření myxomatózy. Nedokázal ho zabít, tak udělal ještě něco horšího, něco nelidského. Vyhrkly mi slzy do očí, jaký má králíček krásné Vánoce, všichni mají všechno luxusní a top a on je odhozený v popelnici jako vánoční odpad. Opravdu mě přešla chuť slavit. Tak toto je právě ukázka absolutní ignorace poselství Vánoc, i když smrt se právě Vánoc týká víc, než by kdo čekal, ale právě i k umírajím a nemocným má být člověk na Vánoce milý a udělat si čas, třeba i na úkor oslav a výzdoby. I když smrt a utrpení vnímáme na Vánoce mnohem hůř a tragičtěji, je Smrt druhá tvář Vánoc. Mnoho lidí to již konstatovalo, i když to mysleli spíše kriticky, že Vánoce jsou vlastně svátky smrti a že před touto skutečností obchodníci a konzumenti zavírají oči. Na Vánoce se umírá častěji, jak se láme rok a je vypjaté časové období, je vyšší pravděpodobnost, že slabí, staří a nemocní zimní slunovrat prostě nezvládnou, jako například včera, známá herečka Luba Skořepová.
Vězměme si z toho alespoň to, poselství Vánoc, respektive zimního slunovratu, ať už v pohanském smyslu nebo v moderním pojetí, je v tom, že bychom se měli snažit alespoň jednou v roce být na sebe milejší a něžnější. To třeba dodnes symbolizuje jmelí, pokud pod ním stojíme, musíme dát pusu tomu, kdo si o ni řekne. I kdyby měl lepru. Někdo by namítl, že štědří můžeme být celý rok a proč jen o Vánocích. Ale však namítač může být štědrý celý rok, nikdo mu nebrání. Jde o to, že zimní slunovrat a všechny jevy s ním spojené jsou skutečně jenom jednou v roce. Samy za sebe nejlépe mluví zkušenosti a lidové tradice.

Karel Jaromír Erben - Kytice

Štědrý den

Tma jako v hrobě, mráz v okna duje,
v světnici teplo u kamen;
v krbu se svítí, stará podřimuje,
děvčata předou měkký len.
„Toč se a vrč, můj kolovrátku,
ejhle adventu již nakrátku
a blízko, blizoučko Štědrý den!
Mílotě děvčeti přísti, mílo
za smutných zimních večerů;
neb nebude darmo její dílo,
tu pevnou chová důvěru.
I přijde mládenec za pilnou pannou,
řekne: Pojď za mne, dívko má,
budiž ty mi ženkou milovanou,
věrným ti mužem budu já.
Já tobě mužem, ty mně ženkou,
dej ruku, děvče rozmilé! -
A dívka, co předla přízi tenkou,
svatební šije košile.
Toč se a vrč, můj kolovrátku,
však jest adventu již nakrátku
a přede dveřmi Štědrý den!"

II.

Hoj, ty Štědrý večere,
ty tajemný svátku,
cože komu dobrého
neseš na památku?
Hospodáři štědrovku,
kravám po výslužce;
kohoutovi česneku,
hrachu jeho družce.
Ovocnému stromoví
od večeře kosti
a zlatoušky na stěnu
tomu, kdo se postí.
Hoj, já mladá dívčina,
srdce nezadané:
mně na mysli jiného,
jiného cos tane.
Pod lesem, ach pod lesem,
na tom panském stavě,
stojí vrby stařeny,
sníh na šedé hlavě.
Jedna vrba hrbatá
tajně dolů kývá,
kde se modré jezero
pod ledem ukrývá.
Tu prý dívce v půlnoci,
při luně pochodni,
souzený se zjeví
hoch ve hladině vodní.
Hoj, mne půlnoc neleká,
ani liché vědy:
půjdu, vezmu sekeru,
prosekám ty ledy.
I nahlédnu v jezero
hluboko - hluboko,
milému se podívám
pevně okem v oko.

III.

Marie, Hana, dvě jména milá,
panny jak jarní růže květ:
která by z obou milejší byla,
nikdo nemůže rozumět.
Jestliže jedna promluví k hochu,
do ohně by jí k vůli šel;
pakli se druhá usměje trochu -
na první zas by zapomněl! -
Nastala půlnoc. Po nebi šíře
sbor vysypal se hvězdiček
jako ovečky okolo pastýře,
a pastýř jasný měsíček.
Nastala půlnoc, všech nocí máti,
půlnoc po Štědrém večeru;
na mladém sněhu svěží stopu znáti
ode vsi přímo k jezeru.
Ta jedna klečí, nad vodou líčko;
ta druhá stojí podle ní:
„Hano, Haničko, zlaté srdíčko,
jaké tam vidíš vidění?“
„Ach, vidím domek - ale jen v šeře -
jako co Václav ostává -
však již se jasní - ach, vidím dvéře,
ve dveřích mužská postava!
Na těle kabát zeleni temné,
klobouk na stranu - znám jej, znám!
Na něm ta kytka, co dostal ode mne -
můj milý bože! Václav sám!!“
Na nohy skočí, srdce jí bije,
druhá přikleká vedle ní:
„Zdař bůh, má milá, zlatá Marie,
jaké ty vidíš vidění?“
„Ach, vidím, vidím - je mlhy mnoho,
všecko je mlhou zatmělé;
červená světla blýskají z toho -
zdá mi se býti v kostele.
Něco se černá mezi bílými -
však mi se rozednívá již: -
jsou to družičky, a mezi nimi proboha!
rakev - černý kříž!“

IV.

Vlažný větřík laškuje
po osení mladém;
sad i pole květovým
přioděny vnadem;
zazněla hudba od kostela zrána
a za ní hejsa! kvítím osypána
jede svatba řadem.
Švárný ženich jako květ
v kole svatebčanů,
kabát tmavě zelený,
klobouk v jednu stranu:
tak viděla jej v osudné té době,
tak si ji nyní domů vede k sobě,
švárnou ženku Hanu.

*
Zašlo léto. Přes pole
chladné větry vějí.
Zvoní hrana. Na marách
tělo vynášejí:
bílé družičky, planoucí svíce;
pláč, bědování, trouby hlaholíce
z hlubokosti znějí:
Miserere mei!
Koho věnec zelený,
koho v rakvi kryje?
Umřela, ach umřela
panenská lilie!
Vykvětla, jak by zalívána rosou,
uvadla, jak by podsečena kosou -
ubohá Marie!

V.

Nastala zima, mráz v okna duje,
v světnici teplo u kamen;
v krbu se svítí, stará polehuje,
děvčata zase předou len.
„Toč se a vrč, můj kolovrátku,
však jest adventu zase nakrátku
a nedaleko Štědrý den!
Ach ty Štědrý večere
noci divoplodné,
když si na tě vzpomenu,
k srdci mne to bodne!
Seděly jsme také tak
loni pohromadě:
a než rok se obrátil,
dvě nám chybí v řadě!
Jedna, hlavu zavitou,
košiličky šije;
druhá již tři měsíce
v černé zemi hnije,
ubohá Marie!
Seděly jsme také tak,
jako dnes a včera:
a než rok se obrátí -
kde z nás bude která?
Toč se a vrč, můj kolovrátku,
všecko ve světě jen na obrátku
a život lidský jako sen!
Však lépe v mylné naději sníti,
před sebou čirou temnotu,
nežli budoucnost odhaliti,
strašlivou poznati jistotu!“