napsala Monica Star
Dnes je svátek svatého Václava, patrona České země, symbolu české státnosti, jehož socha, hrdě sedící na koni zdobí náměstí v Praze, pojmenované podle tohoto světce. Každý Pražan ví, kde je Václavák a stejně tak ví, kam se má jít postavit, když si s někým dá sraz „pod ocasem“.
Život sv. Václava, knížete a českého panovníka, který vládl v desátém století, je opředen mnoha legendami. Tehdy české země nebyly tak velké, vládl přibližně středním Čechám rozkládajícím se okolo pražského hradiště, zbytek byly samostatná knížectví. Na tehdejší dobu měl obrovskou moc, kterou mu údajně nepřál jeho mladší bratr Boleslav, který, protože nemohl bydlet v Praze, žil ve Staré Boleslavi (pojmenované podle něj, samozřejmě, akorát to Stará se přidalo, až když vznikla i Mladá), kde však vládl pouze svým poddaným.
A tak u příležitosti svátku Kosmy a Damiána pozval svého slavnějšího bratra k sobě na hostinu, která byla velice vydařená a velkolepá. Václav byl, po své babičce Ludmile, která též zemřela mučednickou smrtí, velmi zbožný a tak hned ráno spěchal do kostela sv. Kosmy a Damiána na ranní mši, jenomže není nic horšího, než když přestanete být pro své protivníky neodhadnutelní a nečitelní. A právě díky svému zvyku chodit pravidelně do kostela, dal Václav IV. svému proradnému bratru Boleslavovi možnost počíhat si na něho v určitou hodinu před kostelem. Dochvilnost a přesnost je prý atributem králů, ale pro Václava se stala osudnou.
Boleslav ho napadl jako první, Václav ho však odrazil, ale nechtěl svého bratra zabít, což se projevilo lehkým zaváháním v síle odporu. Boleslavovi poskoci se na něj vrhli, obklíčili ho a jeden ho zranil na paži. Václav se snažil zachránit uvnitř kostela, protože tehdy byla vražda na posvátné půdě nemyslitelná, ale dveře byly zamčené. Vrazi utloukli Václava před vraty do kostela, určitě znáte ikonický obraz, jak se Václav, se svatozáří nad hlavou, snaží utrhnout kliku u kostelních dveří.
Jeho matka Drahomíra prý z toho nebyla zas až tak smutná, neměla ráda ani Václavovu babičku Ludmilu, která Václava vychovávala a kterou prý nechala uškrtit vlastní šálou.
Boleslav dostal přízvisko Ukrutný, nastoupil na trůn a stal se poměrně moudrým a silným vládcem, ale největší sláva stejně bude navěky patřit Václavovi, zatímco Boleslav se zřejmě už nikdy nezbaví nálepky bratrovraha a zrádce.
Jak se vše odehrálo doopravdy se už asi nikdy nedovíme. Kostel Kosmy a Damiána pokryl staletý prach a na jeho místě byl vybudován nový kostel svatého Václava a pokud chcete do toho starého, můžete sejít až do podzemí, kde jsou stále zachované prostory původního kostela, před kterým se měla odehrát slavná vražda, nyní působí jako katakomby. Ony dveře ani klika už dávno neexistují a tak zlou událost snad připomíná jen socha sv. Václava, na kterou zdola útočí socha Čerta, sv. Václav samozřejmě vítězí.
Podle některých legend se to všechno stalo na jiném místě a podle jiné verze byl Václav i Boleslav jedna a ta samá osoba. Václav, pračesky Veceslav (angl.Wenceslaus) se vykládá jako víceslovný, neboli více slavný, ale Boleslav znamená prakticky to samé – Boleslavný, hodně slavný. Mohlo to tedy být označení jednoho a toho samého panovníka, který prošel jakýmsi tajemným přerodem, transformací? V podstatě ano. Z forenzní psychiatrie jsou známy případy, kdy se z celkem normálního člověka po úderu seshora do hlavy stal psychopat a pokud budeme osobnosti sv. Václava a Boleslava posuzovat z hlediska psychiatrické praxe, tak by se jako psychopat dal označit jeden jak druhý. Iniciační „úder“ s rukou na klice u dveří do kostela může klidně symbolizovat svatořečení či osvícení, zajímavých možností se nám zde nabízí hned několik.
Kdo tedy ve skutečnosti leží v naší slavné katedrále svatého Víta? Dějiny přece píší vítězové a stejně tak, význačné hrobky patří vítězům to Václav podle legendy rozhodně nebyl, prý ale po smrti osvobodil z okovů kohokoliv, kdo se k jeho ostatkům modlil. Svatý Václav je také králem vína (extáze) a obilí (což souvisí s Eleuzínskými mysteriemi), oboje prý Václav vlastnoručně pěstoval pro svatou mši. Existuje svatováclavský přípitek a je zajímavé i to, že se jedna z největších svatováclavských poutí koná právě do Staré Boleslavi. Co ze soudobého hlediska kazí jeho reputaci, je to, že se jeho zapálená zbožnost projevovala i aktivním ničením pohanských svatyní, což je tedy dnešní optikou (a tedy i optikou tehdejších starých náboženství) viděno, vandalství největšího kalibru, ale z pozice tehdejšího křesťanství si vysloužil pochvalu tak velkou, že se stal prvním českým svatořečeným a Karel IV. ho prohlásil za českého panovníka navěky, tzn., že českým zemím, nyní již s Moravou, vládne Václav IV. ze svého nebeského trůnu stále a současný panovník, či v současné době prezident, je až na druhém místě. Je tedy patronem Čech a Moravy, otroků, vězňů, chudých a nemocných, o které zaživa pečoval.
Jinak je ale z čistě praktického hlediska přece jenom lepší pojmenování Václavák než Boleslavák, ale aspoň vidíte, na co na všechno si můžete dnes vzpomenout.
